Obřad čaje je japonské specifikum přetrvávající v povědomí Japonců již několik staletí. Také pro Evropana je obřad čaje událostí, která obohatí nejen jeho chuťové pohárky, ale přinese mu i další pocitové zážitky.

Historie čajového obřadu

Kolébkou čajového obřadu je již po staletí jedno z nejkrásnějších a zároveň nejstarších kulturních center japonských ostrovů, bývalé císařské město Kjótó. Toto město se stalo zhruba ve druhé polovině 16. století rezidencí rodiny čajových mistrů Senke. Zakladatelem této rodiny byl muž jménem Sen no Rikjú. Narodil se v rodině bohatého sakajského obchodníka a do dějin Japonska se zapsal nejen jako významný politik, ale i jako reformátor čajového obřadu, který se stal osobním čajovým mistrem dvou nejmocnějších mužů tehdejšího Japonska.

Obřadné podávání čaje bylo však v Japonsku zvykem již ve 14. století, tj. 200 let před narozením Sen no Rikjúa. Tyto čajové dýchánky však v sobě neobsahovaly rituál čajového obřadu tak, jak se v Japonsku vypěstěný staletími zachoval do dnešních časů. Hlavním smyslem podávání čaje nebylo tehdy meditativní posezení nad šálkem lahodného čaje. Tyto čajové dýchánky byly spíše prezentací moci a bohatství a předváděním velice kvalitní čínské a korejské čajové keramiky.

Smyslem Rikjúovy metody obřadu pití čaje bylo vytvořit rituál, který by nesloužil pouze k zahánění dlouhé chvíle, ale jenž by měl i svůj pevný estetický a duchovní ideál. S tímto vědomím se prostor určený pro pití čaje přenesl z okázalých aristokratických paláců do malinkých a strohých prostor čajových chýší. V dalších letech byla řemeslně dokonalá a luxusní čajová keramika dovezená z Číny a z Korey nahrazena keramikou japonskou. Místo drahých kovů – slonoviny, zlata a bronzu – se pro výrobu čajových nástrojů začal používat v Japonsku lehce dostupný bambus. Rikjú šel ve své cestě za zjednodušením a zduchovněním čajového obřadu až tak daleko, že zařadil do své sbírky čajového náčiní i předměty denní potřeby. Lakovaný tácek, na kterém se má servírovat cukroví k čaji, nahradil nádobou, která byla rolníky používána k prosévání rýže. Místo nádoby se studenou vodou “mizusaši” začal používat dřevěný okov na nabírání vody ze studně. Tyto změny zcela jistě vyvolaly pohoršení tehdejšího čajového světa.

Všechny tyto činy však v sobě zahrnovaly nový estetický ideál, který byl Rikjúovým přínosem do čajového obřadu. Takto reformovaný čajový obřad, který Rikjú vytvořil, se někdy nazývá “wabiča” podle estetické kategorie wabi, která odhaluje krásu v jednoduchosti a střídmosti barev a tvarů, v jejich nedokončenosti a možná i nedokonalosti. Duchovním zázemím tohoto čajového obřadu se pak stalo učení zenového buddhismu, které na rozdíl od ostatních buddhistických sekt klade důraz na mysl obrácenou k prožití přítomnosti. V čajovém obřadu se zenové učení přenáší do myšlenky neopakovatelnosti a jedinečnosti setkání hosta a hostitele, která se má konat ve stavu zklidněné mysli a v atmosféře střídmé a jednoduché krásy. Čajový obřad je ve své podstatě založen na vyjádření čtyř základních principů: wa – harmonie, kei – úcta, sei – čistota a džaku – zklidnění.

Jak probíhá čajový obřad?

Původní čaje se upravovali do podoby placek, jež se vyráběly z drcených listů. Ty se nespařovaly, ale přidávaly se do horké vody a šlehaly bambusovou štětkou. Tímto způsobem mohl být připraven jen jeden šálek a nápoj obsahoval listy i čajový prach.

Celý obřad se původně skládal z jídla a dvou porcí čaje a trval téměř půl dne. Jeho dnešní podoba zabere jen kolem čtyřiceti pěti minut. Host vstoupí do čajovny a obdivuje hostitelovy kaligrafické svitky, květinové aranžmá, čajové nádoby, a pak poklekne a usadí se na zem. Do místnosti vstoupí hostitel, položí před hosta mísu sladkostí, poté odejde a vrátí se s čajovou mísou a dalšími pomůckami. Usadí se naproti hostu a začne připravovat hořký, zpěněný čaj Matcha, který má zelenou barvu. Host sleduje přípravu a jí sladkosti.

Každé tiché gesto, od skládání hedvábného ubrousku, nalévání vody a šlehání čaje, až po hostovy obdivné pohledy při tomto postupu a oceňování pomůcek a nástrojů, to všechno musí být prosté, přirozené a krásné. Čajová mísa musí být na místě přesně určeném vzorem na podložce tatami. Host musí při vstupu do místnosti překročit práh pravou nohou, a když odchází tak zase levou nohou.

Nástroje pro přípravu čaje jsou jednoduché a krásné, většinou se dědí z generace na generaci a bývá to jen nádobka na čaj, čajové misky (nebo šálky), kovová konvice na ohřátí vody, naběračka, štětka ke šlehání zeleného čaje a zvláštní čajové ubrousky.

Zatímco v jiných zemích tedy jde při přípravě čaje hlavně o čaj samotný, pro Japonce je nejdůležitější příslušný obřad. Slavný japonský čajový obřad je bezesporu tím nejdokonalejším způsobem pití čaje na celém světě.