Také milujete čerstvou zeleninu přinesenou přímo ze zahrádky domů? Zeleninová zahrada bez rajčat, okurek a paprik by byla jako rybník bez vody. Poradíme vám, jak je správně pěstovat, abychom se mohli radovat z bohaté úrody.

Rajčata jsou skromná

Rajčata pro svůj vysoký obsah karotenu a vitamínu C patří k nejzdravějším zeleninám a také jsou velmi chutná. Rajče je teplomilná rostlina, a proto se mu nejlépe daří na místech vystavených celý den slunci a chráněných před studenými větry. Vyžaduje  záhřevnou, humózní, středně těžkou půdu. Mokré a těžké půdy mu nevyhovují. Předností rajčat je, že se mohou (samozřejmě za průběžného hnojení ) pěstovat několik let na jednom a témž místě, aniž by se půda unavila.

Při výsadbě rajčat musí být půda již pěkně prohřátá. Nejprve na záhon ve sponu 80×50 cm zarazíme nejméně 150 cm dlouhé kůly. Nevyplatí se tyče zarazit mělko, rostlina, později obtěžkaná dozrávajícími plody, by se mohla vyvrátit. Slabá rajčata sázíme šikmo, protože kořeny zůstanou v teplejších vrstvách půdy. Tu část rostliny, která zůstane nad zemí, musíme okamžitě po její výsadbě upevnit ke kůlu. Tyčková rajčata by se měla pěstovat jen s jedním výhonem. Od začátku je proto potřeba vylamovat všechny vedlejší výhony hned, jak se objeví v paždí listů. Nezbytné je rovněž přivazovat včas rostliny silnějším motouzem volně ke kolíkům, aby se nerozklesly nebo nerozlámaly.

Keříčková rajčata vyžadují mnohem menší péči. K jejich výhodám patří, že nepotřebují kůly. Nemusíme je vyvazovat a vyštipovat. Nevýhodou ovšem je, že se za deště plody špiní, a pokud nevlídné a vlhké počasí trvá delší dobu, snáze uhnívají.

Během vegetace rostliny okopáváme, přičemž je vhodné přihrnout půdu ke kořenům, aby do ní  zapustily nové kořeny. Podle potřeby rostliny zavlažujeme a přihnojujeme. S přihnojováním končíme nejpozději v polovině července, kdy už je v půdě dostatek živin pro zbytek vegetačního období. Proti plísním se doporučuje aplikovat speciální postřik. Výhodná je shrnovací stříška zhotovená nad sazenicemi, která rovněž zabrání vzniku plísně při deštivém počasí.

Bez okurek to není ono

I když nemají mnoho živin a obsahují nejvíc vody, okurky patří mezi nejoblíbenější druhy zeleniny, ať už v čerstvém stavu nebo zkvašené či konzervované. Okurky jsou velmi náročné na teplo. Proto se s úspěchem pěstují v pařeništích nebo ve sklenících. Na venkovních záhonech prospívají především na slunných a proti větru chráněných místech.Vysazujeme je v první trati (hnojené chlévským hnojem nebo dobrým kompostem). Daří se jim v teplé, humusem a živinami bohaté, ne příliš těžké půdě. Pokud máme půdu vlhkou a studenou, je lepší sázet je na kopečky, pod něž dáme hnůj, který půdu vyhřívá. Kořeny okurek vyžadují teplo a vzduch, proto se nesmějí sázet příliš hluboko.

Hlavní výhon zaštípneme za třetím až čtvrtým listem. Podpoříme tím tvorbu postranních výhonů, na nichž bývá více samičích květů a tím i plodů. Nejvíce vláhy vyžadují v době první sklizně plodů. Při zavlažování však  přihlížíme k tomu, že okurka je teplomilná rostlina. Proto za chladného počasí zaléváme jen opatrně.  Plody sklízíme pravidelně ve dvou až třídenních intervalech – nakládačky hodně mladé, salátovky, jakmile se zaoblí žebra plodů. Nenecháváme je přerůst, protože tím bráníme nasazování dalších plodů.

Paprika je zimomřivá

Zeleninovou papriku máme ve velké oblibě pro její chuť ať v syrovém či tepelně zpracovaném stavu, ale chválí ji i lékaři, protože je pro vysoký obsah vitamínu C a karotenu zdraví velmi prospěšná. Pochází z teplých oblastí Jižní Ameriky, proto se jí daří jen v teplejších oblastech, na slunných záhonech se středně těžkou, teplou humózní půdou. V severnějších oblastech volíme zvláště chráněné polohy, nejlépe u jižní strany bíle natřené zdi nebo ji pěstujeme v pařeništích.

Jako každá plodová zelenina je náročná na výživu. Proto půdu před výsadbou důkladně prohnojíme chlévskou mrvou nebo uleželým kompostem. Aby papriky neměly nedostatek živin během vegetace, těsně před výsadbou ještě do půdy zapravíme zásobní hnojivo. Záhon urovnáme a můžeme začít s výsadbou do řádek vzdálených nejméně 70 cm. Sazenice by měly být 35 cm od sebe. Rostliny zasazené příliš blízko jsou náchylnější k plísňovým onemocněním. Pokud sazenice začínají kvést, všechny květy před výsadbou otrháme, aby se nevysilovaly násadou plodů a aby rychle zakořenily. Po výsadbě sazenice důkladně zavlažíme tak, aby v řádcích stála voda a půda byla provlhčená do hloubky alespoň dvaceti centimetrů. Během vegetace, zejména v její první polovině, vydatně zaléváme, okopáváme a plejeme. Plně vyvinuté zelené plody sklízíme od července do zámrazu. Správnou zralost poznáme podle toho, že mírně zmáčknuté plody praskají.