Máje nebo májka je označení ozdobeného kmene stromu, který tvoří ústřední prvek jarních slavností rozšířených téměř po celé Evropě. Nejčastěji bývá máje stavěna v předvečer 1. května, kdy se chlapci vypravují do lesa, aby našli a usekli co nejvyšší stromek a udělali z něj do rána májku – tradiční symbol jara. Smrček, jedličku nebo borovici oklestí a špičku ozdobí fáborky, pentlemi, věnci, šátky či květinami.
Celou noc pak musí májku bedlivě hlídat, aby jim jí přespolní nepodřízli a neukradli. Kromě těchto obecních májů, které se stavějí převážně na návsi, vztyčují někdy mládenci menší májky (vyzdobené břízky) před domy svých dívek.
Prvního května nad ránem je také v některých krajích zvykem vysypávat chodníčky lásky. Pěšinky z písku, vápna, pilin, otrub nebo kukuřičného šustí tak spojí domy zamilovaných dvojic.
Nejstarší doklad o stavění máje pochází z roku 1422, kdy za postavení máje dostal hoch odměnu, a to ruku děvčete. Na základě postavení máje a vzájemného slibu bylo manželství uznáno církevním soudem a na pražském hradě se konala dne 23. června 1422 svatba.
V první květnovou neděli obcházeli chlapci jednotlivá stavení a děvčata jim dávala dárečky. Pak se všichni sešli na návsi nebo v hostinci a májová veselice, které se kdysi říkalo Kytka, mohla začít.
Organizace taneční zábavy se ale mohla ujmout i děvčata. Obešla domy s májíčkem – stromečkem na dřevěném talíři, na který jim sousedé dávali peníze, aby bylo čím zaplatit muzikantům za pronájem sálu a i za občerstvení. Této oslavě se říkalo Věneček podle zeleného věnce, který daly dívky před hospodou přicházejícím chlapcům. Pak je požádaly, aby věnec zavěsili nad dveře.
S prvním májem se pojí ještě jedna láskyplná tradice – polibek pod rozkvetlým stromem (nejlépe prý pod rozkvetlou třešní). Každá žena či dívka, která je pod ní políbena, bude celý následující rok oplývat krásou, přitažlivostí a neuschne. Původně mělo políbení pod rozkvetlou třešní zajistit nejen ženinu krásu, ale především plodnost pro líbající se dvojici…
Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.