Vydejte se proto s námi za tajemnými čarodějnými silami do noci, kdy přesně o půlnoci rozkvétá v hlubokých lesích tajemné zlaté kapradí (které mimo jiné propůjčuje schopnost jasnozření) – do noci, kdy se otevírá země a vydává své poklady…
Takzvaná filipojakubská noc (zvaná také Valpuržina) z 30. dubna na 1. května byla obdobím, kdy měly údajně nečisté síly větší moc nad obyčejnými lidmi než obvykle. Říkalo se, že vůdce temna – ďábel – může uplatňovat svou moc na zemi prostřednictvím čarodějnic. Lidé věřili, že v povětří poletuje spousta čarodějnic, které se slétají na sabat. Proto se také této noci říká noc čarodějnic.
Za čarodějnice byly považovány zejména staré ženy. Ty se prý před sabatem natíraly kouzelnými mastmi, s jejichž pomocí pak mohly létat na košťatech. Při reji byla volena královna sabatu, která potom vládla hostině i tanci – čarodějnickému kolu. Oné tajemné noci plné kouzel a čarovné moci se slétaly čarodějnice na kopcích a křižovatkách cest, aby společně vypracovaly strategii, jak rozmnožit strasti a bolesti lidské i zvířecí. Poté se rozlétly po okolí a páchaly zlé skutky.
Proto bylo úkolem každé správné hospodyně, aby byla na čarodějnickou noc připravena a ochránila tak nejen sebe a své blízké, ale také dům, dobytek i hospodářství. Před uhranutím čarodějnicemi se tak venkované bránili například následujícími praktikami:
Těch, které znaly tajemství bylin a uměly zahánět nemoci, si lidé vážili. Bylinkářky – vědmy se vyznaly v tajích přírody. Věděly mnoho o působení rostlin, hub, kamenů, kovů, drahokamů, ale i barev a vůní.Proto se dodnes v předvečer Filipa a Jakuba sbírají léčivé byliny (zejména jitrocel) a věří se v jejich obzvlášť léčivé účinky.
Ani tyto hodné čarodějnice to ale neměly lehké. Většina z nich se ve středověku stala obětí honu na čarodějnice. Stovky nevinných žen byly tak odsouzeny a upáleny na hranicích.
Velmi starou historii má také pálení ohňů na vyvýšených místech. Hlavním cílem zapálených hranic bylo uchránit úrodu a celé hospodářství před nepříznivým rokem.
V předvečer ohňových slavností obcházela mládež jedno hospodářství po druhém a sbírala dřevo. Na oheň bylo třeba shromáždit devět druhů dřeva a nikdy nesměl chybět jalovec. Hranici s panákem, znázorňujícím čarodějnici, zapaloval vždy muž, který se poslední ve vsi oženil. Aby se vesnici vyhnul požár, muselo kolem ní zaplát sedm ohňů. Od dohořívajících polen se pak zapalovaly pochodně, se kterými chodili lidé do okolních luk a polí. Po zapálení hranice začalo všeobecné veselí, zapalovala se košťata a běhalo se s nimi kolem hranice. Věřilo se, že přeskočí-li dívka s chlapcem oheň, brzy se vezmou. Přípravou vater byla pověřována mládež z toho důvodu, že byla sama ještě čistá a zlé síly nad ní proto neměly neblahou moc.
Kromě zmiňovaného pálení ohňů se dodnes dochovaly i další zvyky a symbolické činnosti. Některé z nich mají zcela praktický účel – jako např. jarní úklid, kdy se vymetá nečistota z chlévů a obydlí. Jiné patří již k vítání jara – stavění májů na návsi i před domy nebo zdobení domů zelenými haluzkami. V první májovou neděli potom chodí mládenci s hudbou a zastavují se u májek. Přitom se bujaře popíjí a tančí.