Prostřený stůl je dnes tak běžnou záležitostí, že si ani neuvědomujeme, jak pozvolna se ujímaly a měnily jednotlivé součásti jídelního náčiní, nádobí a návyky stolování vůbec. Pojďte se spolu s námi podívat do doby středověku, kdy se nesmělo říhat, srkat či mlaskat, ale jídlo se nabíralo prsty a ty se pak utíraly do ubrusu…

Určitá pravidla slušného chování u stolu platila již ve středověku. První tištěné knihy o správném chování se objevily hned po vynalezení knihtisku v posledních dvou desetiletích 15. století. Nejrozšířenější knihu tohoto druhu z doby renesance sepsal Erasmus Rotterdamský. Jmenuje se De civilitate morum puerilium. Objevila se v roce 1530 a byla rychle přeložena do různých jazyků. Z poloviny 16. století se dochoval původní český návod Adama Staršího Sturma z Hranic, který jej věnoval svým dcerám. Na počátku 17. století se vydávaly další spisy, třeba veršované.

Neházej ty kosti pod stůl!

Nebylo vhodné opírat se lokty o stůl, tím méně poléhat na stole. Nemělo se říhat, srkat a mlaskat. Již v 15. a 16. století pravidla zakazovala otvírat při jídle ústa doširoka. Kosti se neměly házet na ubrus nebo pod stůl, a když už to bylo nutné, tedy pod své vlastní nohy, aby jiným nepřekážely. Zbytky a kosti, které zůstaly na stole, shraboval sluha čas od času dřevěným nožem nebo nějakým pohrabáčem a dával do koše. Polévkou nebo omáčkou se nemělo zmítat a polévat jí ubrus. Jídlo se z úst nedávalo ani na chleba, ani na talíř. Ojedené jídlo nebo ohryzaná kost, kterou již stolovník odložil, se nemělo brát znovu do ruky. Před pitím bylo vhodné utřít si ubrouskem nebo ubrusem ústa, zvlášť když se pilo ze společného poháru nebo když někdo dostal napít z cizí číše. Po pití se měla ústa opět utřít, aby nezůstala mokrá. Nemělo se mluvit s plnými ústy. Také pít se nemělo s plnými ústy a po pití přežvykovat…

Ruce místo příboru

Maso, zelenina a ovoce se jedly až do 16. století rukama. Jídlo se bralo do tří prstů, ale ty se potom neměly olizovat nebo utírat do suknice, ale jen do ubrousku nebo do ubrusu. Kaše a polévky se jedly lžící. Ta se nesměla olizovat, ale utírat spodní stranou ubrusu. Adam Starší Sturm z Hranic však svým dcerám doporučoval, aby lžíci neotíraly po každém chodu, protože tak déle udrží čistý ubrus…

Ubrusy a prádelny

Ubrusy bývaly velké, čistě bílé, řasené. Soudí se, že si jejich konce dávali hosté na klín. Ještě ve starém Řecku však jedli bez ubrusu. Ujal se až ve starém Římě, nejvíce za císaře Hadriána. Do té doby si hosté nosili s sebou ubrousky, které sloužily nejenom k utírání, ale také k zabalení výslužky. V 15. století bývaly ubrusy u měšťanů ještě dost vzácné, používalo se jich především na slavnostní příležitosti. Ve druhé polovině 16. století však už mívali ubrusů několik, v domech velmožů až třicet a více.

Právě proto, že se do ubrusů utíraly lžíce i umaštěné ruce (nevychovaní stolovníci je používali dokonce místo kapesníků), praly se ubrusy denně. Pro stolní prádlo mívali v domě speciální pradlenu. Ta prala ubrusy, ale také ubrousky, které se už dávaly každému hostu zvlášť, a ručníky. Když se jedlo rukama, museli si stolovníci mýt ruce před jídlem i po něm. K tomu účelu nosili sloužící kolem stolu nádoby zvané medenice a ručníky. Voda se na ruce nalévala.

Muži a ženy zvlášť

Ve středověké Evropě zpočátku platil zvyk, že mužové a ženy jídali zvlášť, nebo sice ve společné jídelně, ale u rozdílných stolů. Ve 12. století ve Francii však už seděli muž i žena v páru a z Francie se tento zvyk postupně rozšířil do celé Evropy. V Čechách se však zvyk stolování pánů a dam odděleně udržoval ještě dlouho. Tak např. 26. července r. 1600 na hostině u španělského vyslance stolovaly dámy v jiné síni a páni jim posílali voskové sošky, kterými se tehdy zdobily při hostinách stoly.

(Z publikace Jídlo a pití za Rudolfa II.)