A co nám o své pohádkové prvotině prozradil režisér Marek Najbrt?

Po veleúspěšných filmech Mistři či Protektor jste se rozhodl pro pohádku. Co vás přimělo zabrousit do pohádkových vod?

Scénář napsali moji kamarádi a stálí spolupracovníci Robert Geisler a Tomáš Hodan. Přečetl jsem si první verzi a hned mi bylo jasné, že by mě bavilo tenhle příběh natočit. Kromě toho mám dva malé syny a Čertí brko jsem dělal i pro ně.

Česká filmová pohádka je pojem a takové „rodinné stříbro“. Myslel jste při práci často na to, že vaši pohádku budou diváci poměřovat s kultovními příběhy Vorlíčkovými, Troškovými, Bočanovými…?

Myslel jsem spíš na to, že česká pohádka má svá pravidla a že je rozumné je respektovat. Je to tradiční a národně specifický žánr, a to jsme se snažili mít na paměti.

Obsazení Ondřeje Vetchého do role Lucifera byl záměr od začátku? Nebojíte se konfrontace s legendární pohádkou S čerty nejsou žerty?

Při vzniku scénáře jsme na obsazení ještě nemysleli. Volba Ondřeje vyplynula z toho, že je to výborný a oblíbený herec. Lidí, kteří už někdy hráli čerta, je u nás vzhledem k počtu filmových a televizních pohádek celá řada, takže to nebyl z naší strany nějaký promyšlený záměr. Ale fakt, že se z mladého čerta Vraníka stal otcovský Lucifer, považujeme za zajímavou a zábavnou souvislost.

Devizou českých pohádek je vtip. Budou se diváci v kině dobře bavit a vesele smát?

Ano, snažili jsme se, aby to byla legrace. A soudě podle zkušebních projekcí se nám to snad i podařilo.

A bavili jste se stejně dobře i vy při natáčení?

Natáčení je v první řadě náročná práce, ale i na zábavu v některých momentech došlo. Když režírujete herce s rohy na hlavách, je ta situace komická ze samé své podstaty.

Kdybyste měl čtenáře do kina na pohádku nalákat. Co byste o ní řekl, jak byste ji představil? Čím je výjimečná?

Myslím, že je to výrazná pohádka s dotaženou výtvarnou podobou a zábavným a chytrým dějem, která se od běžné pohádkové produkce v dobrém slova smyslu odlišuje. Navzdory tomu, že jsme ctili žánrová pravidla, je v Čertím brku dost originálních inovací. Například peklo nemáme jenom jedno, ale rovnou několik.

Jak moc se liší natáčení pohádky od práce na filmech typu Protektor?

V pohádce vytváříte originální, fantaskní svět. Herci nemůžou hrát civilně, musíte zvolit určitou míru stylizace a komiky, která nemá s realitou mnoho společného. A to mě bavilo.

Snažil jste se na natáčení hledět tak trochu dětskýma očima? Děti mají přece jen jiné vnímání světa a je to vidět i u filmů, kdy se smějí na jiných místech než dospělí.

Rozhodně musíte myslet na děti i jejich rodiče. Nikdo by se v kině neměl nudit, a proto jsme se snažili nabídnout oběma skupinám dostatek zábavných situací, gagů a narážek.

Díváte se rád na pohádky? Jaká je vaše nejoblíbenější?

Jako dítě jsem pohádky miloval, ale teď už mě baví spíš sledovat své vlastní děti, jak se na ně dívají. Vzhledem k tomu, že jsem se narodil v roce 1969, zasáhla mě hlavně produkce 50., 60. a 70. let. Mám rád filmy jako je například Šíleně smutná princezna s originální výtvarnou stylizací a výbornými písničkami. I v naší pohádce máme tři písničky. A podle mě jsou to hity.

Hlavním partnerem filmu je řetězec COOP. Co vy a nakupování?  Chodil jste někdy do „jednoty“ nebo do „konzumu“?

Ano, “jednotu” mám v živé paměti, ten název mi připomíná dětství. Myslím, že jsem za svůj život strávil hodně času v obchodech nejrůznějších typů. Někdy nakupuji rád, někdy je to spíš povinnost. Ale takhle to má asi každý.

Máte raději nakupování v malých obchůdcích či ve velkých hyper a megamarketech?

Mám radši malé obchody, ale ty bohužel mizí. Je to paradox; doba přeje spíš hypermarketům, i když většina lidí by si přála mít v ulici svého hokynáře…